Česky / English

Ivo Kahánek Články


Skvělý Dvořák Ivo Kahánka

Recenze klavírního recitálu na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha

Klavírista Ivo Kahánek byl angažován na letošním festivalu Dvořákova Praha v zajímavé dvojroli: jednak jako kurátor komorní řady, jednak jako interpret. O tomto umělci je známo, že všechno, co dělá, dělá zodpovědně, poctivě, s maximálním nasazením a na nejvyšší možné úrovni, a bezesporu to lze říci i o jeho sólovém recitálu na třetím festivalovém večeru (Anežský klášter, 9. 9. 2015). Program koncertu byl zjevně připraven nejen s velkou péčí a invencí, ale zároveň i s jakousi decentní rafinovaností. Jak Ivo Kahánek sám v několika rozhovorech zdůraznil, vybral pro svůj festivalový recitál díla tří největších „melodiků“ evropské hudby: Mozarta, Schuberta a Dvořáka. Hned úvodní Mozartova Sonáta C dur, KV 330 prozářila strohé prostory koncertního sálu Anežského kláštera příjemným „jarním“ světlem. Ivo Kahánek ji hrál barevně, vtipně, průzračně, jiskřivým úhozem a s pevným rytmem, jen občas oživeným nepatrnými rubaty. Mozartova hudba byla v jeho podání nesmírně svěží, přímo z ní dýchala radost ze života. Následující Klavírní skladby, op. 52 A. Dvořáka byly pro většinu posluchačů bezpochyby překvapením. Jestliže se Dvořákova klavírní tvorba objevuje na koncertních pódiích jen velmi sporadicky, pak tento opus se nehraje prakticky vůbec. Nejenže se jedná o kompozice technicky poměrně náročné, ale především jsou v kontextu Mistrova skladatelského odkazu překvapivě „nedvořákovské“ (spíše bychom v nich mohli hledat Schumanna, Griega nebo Brahmse). Přestože se jedná o kompozice plné romantického vzletu, Ivo Kahánek je držel spíše v komorní rovině. Posluchači si mohli vychutnat jeho citlivě a nádherně vyzpívané melodie (střed Impromptu), nápaditě vedené vedlejší hlasy (Intermezzo), vtipně a s odpichem hrané basy (Gigue), dokonale promyšlené gradace (a to jak jednotlivých čísel, tak celého cyklu) i jemné úhozové nuance (neuvěřitelně senzitivně přednesená Ekloga). Po přestávce uvedl pianista pět částí z Dvořákova oblíbeného cyklu Poetické nálady, op. 85. Jedno číslo po druhém vyznělo jako překrásné barevné obrázky. V Noční cestě klavíristova pravá ruka doslova zpívala, v jejím závěru se pak mihotaly hvězdy. V brilantním Furiantu si umělec nápaditě pohrál s basy, Rej skřítků jsem asi nikdy neslyšel hrát jiskřivěji a střední díl této skladby emotivněji. V předposlední skladbě – Na Svaté hoře – znělo varhanní plénu tak sugestivně, že to snad už bylo mimo zvukové možnosti klavíru. Závěrečné Bakchanále vytvořilo pak této působivé dvořákovské obrazové galerii skvělou a brilantní tečku. Svůj recitál uzavřel Ivo Kahánek velmi intimně dvěma Schubertovými Impromptus op. 90, D 899. Impromptu č. 1 c moll  bylo nabité dějem tak fascinujícím a napínavým, že jsem tuto skladbu poslouchal jak detektivku. A v Impromptu č. 2 Es dur jsme mohli pianistovi jen tiše závidět jeho fantasticky hbité prsty. V takovém tempu a s takovou lehkostí se tato skladba slyší hrát jen málokdy. Po dlouhém závěrečném potlesku přidal Ivo Kahánek ještě sonátu D. Scarlattiho, která byla skutečným pohlazením po duši, a nakonec – jako dokonalý kontrast ke Scarlattimu – zahrál ještě Dupák z Martinů Českých tanců, s ohromným vtipem, vitalitou a s nedostižnou barevností. Po koncertě následovala v sále beseda s umělcem. A nelze než Ivo Kahánka obdivovat, že po takovém vypětí byl schopný (a ochotný!) ještě odpovídat na dotazy posluchačů, a to s vtipem a šarmem, jaký se u tuzemských interpretů vídá jen zřídka.

Autor: Věroslav Němec
Zdroj: http://www.casopisharmonie.cz/kritiky/skvely-dvorak-ivo-kahanka.html

 

Zpět