Česky / English

Ivo Kahánek Články


Pražské jaro

Hudební rozhledy, Miloš Pokora

Ivo Kahánek je velkoryse obdařen vším, čeho je zapotřebí k úspěšné pianistické kariéře: intelektem, muzikálností, fantazií, senzitivností, pracovitostí i potřebnou dávkou štěstí – přinejmenším co se tkne klavírních pedagogů. Od roku 2004, kdy se stal absolutním vítězem soutěže Pražského jara, sleduji jeho koncertní dráhu se stoupajícím obdivem a respektem. Jeho recitál v cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň Rudolfina, 11. 1- 2014) jen potvrdil, že má mezi našimi pianisty zcela výjimečnou pozici. Už v úvodní Partitě č. 1 B dur Johanna Sebastiana Bacha okouzlil krásným zpěvným tónem, perlivou technikou, plasticitou, průzračností a dokonale zvládnutou výstavbou. Provedení následujících Osmi preludií op. 30 Miloslava Kabeláče řadím pak k nejsilnějším svým životním koncertním zážitkům vůbec. Ivo Kahánek tu posluchače provázel jako mág jakýmsi nádherným zneklidňujícím prostorem, plným podivuhodných příběhů, nevídaných barev a záchvěvů tajemných melodií. Při poslechu nebylo možné myslet ani na technické, ani na výrazové problémy, které s sebou toto nároční dílo nese. Ivo Kahánek dokázal kouzlit se vším – s dynamikou (sametově hebké pianissimo hned na začátku prvního preludia), s barvou (několikrát zněl jeho klavír dokonce jako lidský hlas), s napětím i architekturou (skvěle vystavěné a napětím nabité čtvrté preludium), přičemž samostatnou kapitolu by si zasloužila pianistova práce s pedálem. Přiznávám, že jsem toto Kabeláčovo dílo nikdy neslyšel v tak sugestivním podání. A neméně působivá byla i Sonáta č. 1 H 350 Bohuslava Martinů, kterou uvedl klavírista po přestávce. Také tady – stejně jako u Kabeláče – nezbývalo než žasnout nad jejím jedinečným provedením. Jako poslední dvě čísla recitálu uvedl Ivo Kahánek Scherza č. 1 h moll, op. 20 a č. 2 b moll, op. 31 Fryderyka Chopina. Hrál je v neuvěřitelném tempu a s neuvěřitelnou lehkostí – skutečně scherzosně, s překrásnými zpěvnými lyrickými partiemi. Nadšeným posluchačům se pak odměnil třemi přídavky. Nejprve zazněla rozkošně jiskřivá sonáta Domenica Scarlattiho, po ní nádherně „vyzpívaná“ Janáčkova Frýdecká Panna Maria a na úplný závěr Chopinova Fantaisie-Impromptu cis moll – provedená stejně lehce a brilantně jako obě scherza. Po posledním přídavku jsem přemýšlel, ke kterému ze světových klavíristů bych mohl Ivo Kahánka přirovnat. Působivostí, barvitostí a přesvědčivostí své hry se nejspíš podobá Pierru Laurentu Aimardovi, kterého jsme slyšeli v Rudolfinu v roce 2006, či Jeanu-Yvesovi Thibaudetovi, jenž vystoupil v Praze předloni. Oba tito umělci se řadí ke světové pianistické špičce – a nepochybuji, že k ní náleží také Ivo Kahánek.

Zpět