Ivo Kahánek › Články

S klavíristou Ivem Kahánkem jsme debatovali v kavárně na Malostranském náměstí, kam přispěchal z vyučování na HAMU. O Praze ale nepadlo ani slovo, myšlenkami jsme byli především u Leoše Janáčka, Bély Bartóka a navazujících témat. Probírali jsme, jaký potlesk patří k Janáčkovi a jaký k Chopinovi, jak se doprovázejí zpěváci, případně jak se vybírá klavír za čtyři miliony, které vám nepatří. Ivo Kahánek vystoupí na festivalu Janáček Brno 2016 s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, jako sólista a ještě bude doprovázet písňový recitál Martiny Jankové.

Jak často zařazujete hudbu Leoše Janáčka do svých koncertních programů, stojí o ni pořadatelé a publikum?
Zařazuji ho velmi často, protože ho mám rád, celé jeho klavírní dílo hraji a navíc je to dobrá hudba na vytváření dramaturgie koncertů. U pořadatelů je to jak kdy: někdy jsem překvapen, jak kontroverzním autorem pro většinu publika Janáček pořád ještě je. Já bych se nedivil tomu, kdyby tyto vášně budil pozdní Bartók nebo nějaká šílená avantgarda 20. století. Ta je sice mnohými odmítána, ale ještě jsem snad nenašel autora, který by byl tak odmítán jako Janáček. Mně pořád připadá i ve své naježenosti dost hezký, je to krásná hudba. Má ale určitý dar zasáhnout velmi hluboké emoce a uvolnit stavidlo jakýmsi nepříjemným věcem, protože jsem snad ještě nepotkal člověka, kterému by Janáček byl lhostejný. Buď potkám lidi, kteří ho naprosto adorují, nebo lidi – a taky jich není málo –, kteří říkají: „Proboha cokoliv, jenom ne Janáčka.“ Dovedu si představit autory, kteří jsou agresivnější, zvukově extrémnější, a přesto je to Janáček, kdo vzbuzuje tyhle kontroverze. I tak ho zařazuji do programů velmi často a nemám pocit, že by si někdo stěžoval. Lidé jsou z něj často spíš takoví opaření. Vyvolává i úplně jiný druh potlesku než když zahraji třeba Chopina. Po Janáčkovi má potlesk pomalý nájezd, jako by byl trochu zaražený, ale potom strašně dlouho graduje. U těch efektních věcí je to takový výbuch.

Co znamená Leoš Janáček jako klavírní autor – čím je pro interpreta mimořádný a jedinečný?
U Janáčka je zajímavá už základní inspirace. Jiní autoři se inspirují lidským hlasem nebo třeba instrumentací, ale u Janáčka nejen že jsou to inspirace lidové, ale navíc jsou vázané na cimbálový způsob hry. Janáčkova technika se neodvíjí od toho, jak se skladba hraje nejlépe a jaký prstoklad zvolit pro nejlepší výsledek, ale tím, jak to prstokladem co nejvíc ztížit a rozsekat, aby výsledkem byl cimbál. Má ve svých skladbách strašně intenzivní sdělení, ale vůbec nepomáhá klavíristovi ve stylizaci. Drží často klavír v ohraničených mantinelech, hodně to „cpe doprostřed“. Tudíž se pohybuje v úzkém prostoru tam, kde by drtivá většina ostatních klavírních skadatelů použila krajních rejstříků. Zároveň do hudby ale potřebuje dostat obrovskou naléhavost, výraz a sofistikované hlasy v polyfonii. Potom se to hůř hraje, protože témbr od hlubší střední polohy po nižší vysokou neskýtá tak velké rozdíly, abych mohl hrát tolik hlasů a zároveň si nepřekážel. Janáčkovo klavírní dílo také nese hodně rysů romantismu, ale vždy se na poslední chvíli „zježí“ na něco jiného. Ochudit Janáčka o romantismus a krásu, která v něm nepochybně je, by bylo chybou. Zrovna tak by ale bylo chybou ho ochudit o tu drsnost a „ošklivost“. Zachycení obou poloh a jejich správné doplnění je velkým specifikem jeho díla. Když si projdu většinu Janáčkova klavírního repertoáru, tak mi připadá, že pořád řeší konflikt člověka, který něco strašně intenzivně prožívá a na druhé straně osudu, který je bezemoční a absolutní. Ten konflikt je v Sonátě  1. X. 1905, v Chodníčku, je prakticky ve všem. To je další Janáčkovo specifikum.

Co se týká té nahuštěnosti: není daná tím, jaký měl Janáček klavír?
To jednak, ale třeba Chodníček je napsaný pro harmonium. Některé části jsem na harmonium slyšel nahrané a je zajímavé, jak některé působí úplně komicky, ale jiné naopak fungují. Je v nich spousta přidržovaných tónů a ty znějí na harmoniu dobře. Janáček je rozhodně pro pianistu, který se nechce předvést, ale chce se beze zbytku vyjádřit. Je pro mě z té nejužší hrstky autorů, u kterých se nikdy nemusím přetvařovat: ať je mi dobře nebo špatně, je mi pořád strašně blízký. Nemusím přemýšlet o stylu, protože ho cítím.

Budete hrát také Klavírní koncert a Rolnické písně Bély Bartóka. Co spojuje Bartóka s Janáčkem, a co je naopak rozděluje?
Pro mě je Bartók dalším logickým krokem a půdou, kterou bych po Janáčkovi rád prozkoumal. Oba spojuje relativní geografická nedalekost, temperament, inspirace lidovou hudbou. Určitě je rozděluje klavírní stylizace, v níž byl Bartók dál. U Janáčka pořád hraje velkou roli lidský hlas – u Bartóka sice taky,, ale Bartók byl přece jen profesionální pianista. Bartók také žil v trošku jiné epoše, společnost byla malinko jiná. Myslím, že oba byli trošičku chorobní, u Bartóka je to zjevnější, i jeho prostředky jsou extrémnější. U Bartóka narozdíl od Janáčka není ani stopa dekorativnosti, z každého tónu musí vydolovat maximum. Janáčka jsem nikdy hrát neslyšel, ale myslím si, že to byl druh temperamentu, který vybuchl a vybuchoval i decibelově. Nějaké nahrávky Bartóka jako klavíristy jsou ale zachované a je v nich zajímavý faktor jakési tichosti. On byl fyzicky subtilní a tichý, a stejně tak i hrál. U něj je znepokojivost spíš v určité suchosti a tichosti než v hlasitosti. To mi připadá jako zásadní prvek, se kterým budu dost pracovat.

A jaký je Bartók pro klavíristu, hraje se dobře?
Bartók je zajímavý v klavírní stylizaci. Když klavírista studuje jeho první nebo druhé dílo, tak není nijak nehratelné, ale je nezvyklé. Je to jiná faktura, věci se hodně rozdělují do dvou rukou, ale pro klavíristu ne úplně přirozeným způsobem. I některé rytmy se obtížně počítají, je to taková matematika chaosu – narozdíl třeba od Stravinského, kde je to opravdu logika. Myslím, že Bartók se vlastně člověku nemá hrát dobře. A ty permanentně přítomné obtíže i rytmická nejistota navozují dvojlomnost a chorobnost, o které jsem mluvil. Ale udělat téma festivalu Janáček – Bartók je skvělý počin a není laciný, i když se nabízí. A pokud lidé přijdou, tak gratuluji oběma stranám – pořadatelům i publiku. Oba skladatelé mají obrovský vztah k dnešku. Žijeme v době, která klade důraz na absolutní snadnost všeho a která tím potírá jakékoliv pocity a prožívání. Člověk prožívá ve chvíli, kdy má v sobě nějakou kontroverzi, a v dílech obou autorů je obrovská naléhavost sdělení, ale není v nich snadnost. Jejich hudbu nelze poslouchat – té se buď účastníte, nebo ne.

Na jednom z koncertů budete doprovázet sopranistku Martinu Jankovou a barytonistu Romana Hozu. Není to pro klavíristu obecně trochu nevděčný úkol?
Nevděčný úkol je to z hlediska PR – to říkám rovnou. Když jsme natáčeli janáčkovské CD s Martinou Jankovou a Tomášem Králem, tak jsme ho brali jako komorní projekt, kde jsou všichni nezastupitelní. Ale potom bude devět desetin recenze o ní a o klavírístovi se řekne, že doprovázel citlivě. Když jsem to zažil poprvé, tak jsem si říkal, že jsme to přece brali jinak, ale potom jsem si uvědomil, že tohle je prostě úzus a tak se na věc nahlíží. Ta práce byla do té míry hezká, že mi tyhle věci vynahradí. A jestli se o mně kvůli tomu bude psát v novinách deset řádků nebo tři, to je mi jedno. Generálně jsem raději, když se o mně píše, než nepíše, ale slávu si slíznu za něco jiného. 

Jak se těšíte na koncerty do vily Tugendhat – nebude samotné prostředí světoznámé stavby příliš velká konkurence pro samotnou hudbu?
Pro mě to tak není, prostředí a hudba by se měly spíš umocnit a myslím, že to byl i záměr pořadatele. Já jsem byl ve vile Tugendhat jen jednou asi na deset minut a to prostředí je tak nakažlivé a fascinující, že se tam u piana už vidím. A speciálně hra s prostorem, kterou tam architekt rozehrál, je strašně umocňující, protože prožívání hudby v prostoru bude ve vile ještě úplně jiné. Nebojím se tedy, že by to byla konkurence.

Pomáhal jste vybírat Steinwaye pro Filharmonii Brno. Kolik nástrojů jste vyzkoušeli, než jste byli spokojení?
Myslím, že to bylo z osmi nástrojů a výběr trval asi půl dne. Na jednu stranu je to velmi zábavná činnost, protože dostanete osm nových Steinwayů, hledáte nuance a povídáte si o nich s ostatními, kdo jsou u toho. Na druhou stranu je to velká zodpovědnost, protože jsem vybíral bez špetky spoluúčasti nástroj za 4 miliony, který bude někde dalších 15 nebo i 20 let stát. Budou na něj hrát všichni, determinováni tím, co jsem vybral, takže je to trošku svazující. Navíc každý nástroj má svoje a klavír, který zní dobře před orchestrem, nemusí znít dobře ve studiu, a naopak. Firma Steinway má sice vysokou úroveň, ale ani tak nemusí být všechny nástroje dobré. Když jsem udělal první probírku, tak jsem první čtyři klavíry zavřel rovnou, aniž bych je dál zkoušel. A ve finále jsme se hodně bavili o dvou. Zatím bych podle reakcí pianistů i vedení Filharmonie Brno řekl, že jsme se snad trefili. I Fazil Say, který klavír inauguroval, říkal, že by si na něj chtěl něco natočit.

Jaké jsou vaše nároky na klavír – na jaký jste ještě ochotný hrát a co je pro vás už neúnosné?
To je dobrá otázka pro českého pianistu. Rád bych měl takové nároky, že bych si říkal jako pan Sokolov, že nebudu hrát na nic staršího deseti let. Na druhou stranu bych si s tím v Česku moc nezahrál. Kdybych přišel do Rudolfina a stálo tam něco, co vůbec nevyhovuje nárokům – což se nestalo a nestane – tak bych se ozval. Ale když přijedu do Mnichova Hradiště – neberte to adresně –, tam sedí plný sál lidí, kteří se těší na muziku, a na pódiu stojí „bedna od brambor“, tak si plivnu do dlaní, vezmu to jako výzvu a co půjde, to udělám. Neumím si představit, jak by ten klavír musel vypadat, abych tam publikum nechal sedět a řekl, že na něj nebudu hrát. To by snad musely chybět kávesy. Obecně se ale situace aspoň u větších a středních pořadatelů zlepšuje, i těch Steinwayů už je tu hodně. Problém je spíš se servisem, ne každý pořadatel třeba ví, že klavír nestačí jenom ladit.

V hlasování diváků pořadu Všechnopárty jste získal 74 % hlasů v konkurenci herce Milana Kňažka a hokejisty Vladimíra Martince. Cítíte se jako hvězda?
Mediální hvězda je Jágr. Nebudu popírat, že určitá popularita je i pro klasického muzikanta dobrá, protože i pořadatel – ať už má sebeušlechtilejší a sebeumělečtější záměry – potřebuje ideálně naplnit sál. A když člověk párkrát proběhne televizí a médii, tak sál naplní snáze, to je velmi jednoduchá matematika. Všechnopárty byla celkově příjemný zážitek a když potom lidé říkají, že to viděli a dobře se bavili, tak mi to i lichotí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem DIVA.

foto Dušan Martinček

http://www.mestohudby.cz/publicistika/rozhovory/ivo-kahanek-zijeme-v-dobe-ktera-klade-duraz-na-absolutni-snadnost-vseho